Doubrava - historie
Doubrava
Správní vývoj: 1850–31. 3. 1976 samostatná obec, od 1. 4. 1976 osada obce Chrášťany. Panství Koloděje nad Lužnicí. Fara Chrášťany.
První písemná zmínka o vsi je z roku 1295, kdy je uváděna ve tvaru Dubraua. Pro rozlišení od blízké obce Doubravky (1,5 km SV) bývá někdy uváděna jako Doubrava Velká.
V okolí obce jsou četná archeologická naleziště, dokazující, že byla oblast osídlena již v době bronzové. Název pochází od polohy v blízkosti doubravy nebo na místě bývalé doubravy, tedy vzrostlého dubového lesa.
Obec náležela pravděpodobně od počátku k bechyňskému majetku, k roku 1379 je již uváděna v berním seznamu panství Týn nad Vltavou. V urbáři tohoto arcibiskupského panství z roku 1379, doplněném roku 1406, jsou zaznamenány povinnosti doubravských poddaných: v obci bylo sedm lánů, z nichž z každého se ročně platilo 52 grošů berně, 6 grošů jako arcibiskupský desátek, 1 groš mazného, 2 kuřata a 10 vajec. O žních byli poddaní osvobozeni od robotních povinností, za což platili 2 groše a museli zorat 32 brázd na panských pozemcích. K jejich dalším povinnostem náležel svoz stavebního materiálu, nadhánění zvěře při honech a roční dodávka čtyř vozů dříví do Prahy.
Od druhé poloviny 15. století patřilo týnské panství zástavním držitelům Čabelickým ze Soutic, v držení obce se střídali mužští potomci tohoto rodu. Po roce 1567 se potomci Jana Čabelického dělili o majetek, Doubrava byla přičleněna k panství Koloděje nad Lužnicí, které získal nejmladší ze čtyř synů Adam Čabelický. V té době je Doubrava popisována jako ves s mlýnem pode vsí.
Třicetiletá válka zpustošila obec a zbídačila místní obyvatelstvo. Nejvíce utrpěla Doubrava v roce 1645, kdy císařští vojáci vykradli a vypálili kostely v Týně nad Vltavou a Chrášťanech, při ústupu směrem k Písku pak císařské vojsko čtyři dny tábořilo v obcích severně od Týna nad Vltavou, Doubravu nevyjímaje. Vojáci pobrali veškeré zásoby. V posledních válečných letech pak byla vesnice vypálena švédskými vojsky. Z berní ruly a tereziánského katastru známe následující usedlíky: roku 1654 Jan Persan, po něm v roce 1713 Bartoloměj Persan; roku 1654 Jan Prčický, roku 1713 Jan Prčický, roku 1654 Jan Peterka, v letech 1713–1721 Jan Fos; roku 1654 Bartoloměj Kočí, v letech 1713–1721 Jakub Persan; roku 1654 Pavel Kočí, roku 1713 V. Dolejška; roku 1654 Jiří Maruna, v letech 1713–1721 Jiří Dvořák; roku 1678 grunt Zimovský, v letech 1713–1721 Jiří Trs; roku 1713 Vít Marek, roku 1721 Vít Marek; roku 1713 Jakub Hrádek, roku 1721 Jakub Hrádek; léta 1713– 1721 Matěj Bílý; léta 1713–1721 Jiří Hubený; léta 1713–1721 Václav Vrchotický; léta 1713–1721 Jiří Novák; léta 1713–1721 Jan Veverka, myslivec; léta 1713–1721 Matěj Žemlička, šenkýř; léta 1713–1721 Maxmilian Svoboda, kovář; léta 1713–1721 Václav Vindfelder, mlynář; léta 1713–1721 Jiří Vomáčka. Zmínka o mlynáři Vindfelderovi se týká tzv. Nového mlýna na katastru obce, na pravém břehu řeky Vltavy. Pod jménem Nový mlýn je místo známo z roku 1718, je tedy pravděpodobné, že někdy v této době zde byl postaven „nový“ mlýn, namísto původního „starého“, uváděného již ve zmíněném roce 1567. Ve 20. letech 20. století získali mlýn Schwarzenberkové, kteří zde v roce 1929 vybudovali známou elektrárnu, dodávající elektřinu jejich pivovaru v Protivíně. Místo bylo zatopeno v 60. letech 20. století po dokončení přehradní nádrže Orlík.
Farností spadala Doubrava nejprve k Týnu nad Vltavou, od poloviny 14. století pak ke kostelu sv. Bartoloměje v Chrášťanech. V roce 1739 zaznamenaly prameny válečné události, kdy se obyvatelé vsí z obavy před rukováním raději mrzačili, nejčastěji sekáním prstů – takový případ byl zaznamenán i v Doubravě. Obec trpěla během pruskorakouských válek odvody obilních dávek a jiných naturálií, roku 1744 dokonce žádal krčmář z Doubravy na týnském pivovaru náhrady za odcizené pivo. Podobná situace nastala za napoleonských válek na počátku 19. století. Na konci válek roku 1814 bylo v Doubravě napočteno 63 mužů a 88 žen. V období kolem roku 1860 byl z části vytěžen kolodějský les na hranici obce a vznikla tak samota – dvůr U Turečků ( na mapách vedený jako Rudolfov ).
V 18. století již máme zprávy o škole v Doubravě, neměla samostatnou budovu, učil zde soukromý učitel. Filiální škola zde byla založena roku 1837, kromě místních sem docházeli žáci z Pašovic a Hladné. Školní budova byla postavena roku 1870 za 4210 zl. a 60 kr. V roce 1889 byla rozšířena na dvoutřídní, zároveň se přistavěla také školní budova.
Z doubravských učitelů jsou známi: roku 1856 Tomáš Spuch, v letech 1856–1861 Antonín Dubský, v letech 1861–1863 Václav Jaroš, v letech 1863–1871 František Votava, v letech 1871–1877 Jan Příhoda, 1877–1878 K. Loula, 1879–1889 Josef Amcha. Od roku 1889 učila v druhé třídě podučitelka A. Ryplová, řídícím učitelem byl v letech 1889–1894 Josef Mašíček. V první třídě dále učili: 1889–1891 Eugenie Lannová, 1891 František Veselý, 1891–1892 Matěj Bartuška, 1892 Václav Kopička, řídícím učitelem byl roku 1894 František Šmidinger. Industriálními učitelkami byly: 1889–1892 Ant. Svatošová, Božena Urbanyová, 1892– 1895 Kateřina Podlešáková, 1895 Eleonora Jelínková.
Při vzniku nové územní správy roku 1850 byla Velká Doubrava přičleněna jako samostatná obec k okresu Týn nad Vltavou. V obci bylo v té době napočteno 62 domů s 506 obyvateli.
V obci vznikl v roce 1907 sbor dobrovolných hasičů, kteří nejčastěji zasahovali při povodních. Obec leží v nevelkém údolíčku s drobnou vodotečí, která často způsobovala lokální záplavy. Zprávy o tom máme například z let 1885, 1888 a 1890. Chytilův adresář uvádí k roku 1915 v Doubravě obecnou školu, cihelnu, dva hostince: Josefa Lály (i hokynářství) a Františka Miloty, kováře Františka Kasu, krejčovou Marii Vitouškovou, mlynáře Františka Petra (na Novém mlýně), obchod pivem a lahvemi Jana Kohouta a sbor dobrovolných hasičů.
Z novodobějších dějin uveďme k roku 1924 výstavbu silnice z Doubravy do Hostů a Doubravky. V únoru roku 1928 byl založen Spolek divadelních ochotníků Tyl. Ještě téhož roku se uskutečnilo první představení, Tylova Paličova dcera. Zajímavá malovaná opona se slovanskými motivy a Karlštejnem v pozadí, která při té příležitosti vznikla, je dnes uložena v Městském muzeu Týn nad Vltavou. Roku 1932 zaznamenala obecní kronika první rádiový přijímač v obci, jeho vlastníkem byl Ludvík Jinda. Téhož roku se opravila školní budova, byly zřízeny sociály a vydlážděny chodby, v příštím roce se opravoval učitelský byt. V roce 1935 byla opravena obecní pastouška čp. 15 a zařízeny čtyři byty pro chudé. V roce 1942 byla sloučena obec Doubrava s Doubravkou pod jedinou politickou obec. Od počátku školního roku 1943 začali žáci z Doubravky docházet za vzděláním do Doubravy.
Před koncem 2. světové války, v polovině dubna roku 1945, byli v doubravské škole ubytováni němečtí uprchlíci, kteří utíkali před postupující frontou z Kladska a Ratibořska. Zůstali zde na náklady obce až do poloviny května, kdy byli odsunuti. Situace v posledních měsících války byla v Doubravě velmi napjatá. V polovině dubna přijelo do vsi 300 německých vojáků, kteří zde byli 14 dní ubytováni. Na počátku května se zde pak ubytovalo kolem 150 maďarských vojáků. 12. května přijela ruská vojska od Týna nad Vltavou, v lese Březí si postavila vojenský tábor. Po konci války, při osidlování pohraničí, odešlo z Doubravy 16 rodin, převážně do západních Čech. Z Doubravy a Hladné se celkem vystěhovalo 65 osob. V červnu 1945 byla Doubrava opět od Doubravky odloučena.
V roce 1948 získala obec velmi nezvyklým způsobem první telefonické spojení. Zasloužil se o ně nezištným způsobem pan František Vitoušek, o němž obecní kronika právem poznamenala, že je před ním nutno hluboce smeknout. Pan František Vitoušek se zúčastnil Slovanské zemědělské výstavy v Praze, kde byl vybrán jako dvoumiliontý návštěvník a měl možnost vyslovit nějaké přání. Zažádal
o vybudování telefonického spojení Doubravy, které bylo do měsíce uskutečněno. V roce 1956 bylo v obci založeno jednotné zemědělské družstvo. Od roku 1957 docházeli do Doubravy i žáci z Pašovic, kde byla zrušena škola.
V roce 1968 se budovala silnice Doubrava–Pašovice–Hosty. V roce 1972 byl zavezen rybník na „horní návsi“, o dva roky později se zavezl druhý na „dolní návsi“. V roce 1976 byl zrušen v Doubravě samostatný místní národní výbor a obec připadla jako osada k obci Chrášťany. Toto uspořádání funguje dosud. Farním obvodem spadá obec ke kostelu sv. Bartoloměje v Chrášťanech.
V obci udržuje svoji dlouholetou tradici také hostinec U Houšků, rodina jej vlastní a provozuje již od 1. října 1931.
Z historických a turistických zajímavostí můžeme uvést kulturní památku na území obce – dřevěný špýchar u čp. 23, na terénní vlně naproti hostinci. Zajímavostí je rovněž torzo nikdy nedokončeného mostu, který měl spojit Doubravu na pravém břehu Vltavy s Albrechtickou Hladnou na břehu levém. Myšlenka na spojení břehů Vltavy mezi obcemi Hladnou a Doubravou vznikla během druhé světové války, kdy okres Týn nad Vltavou získal ocelovou konstrukci mostu, určenou původně pro export do zahraničí. Pražská firma Richarda Genttnera začala proto budovat mostní pilíře. V roce 1940 byla vládním nařízením stavba zastavena, po skončení války v roce 1945 práce na mostě pokračovaly, ale byly opět přerušeny pro nedostatečné technické parametry mostní konstrukce. Byl vypracován projekt nové rámové konstrukce, ale k jeho realizaci již nedošlo. Zajímavé je, že most byl v některých německých válečných mapách zanesen jako dokončený, což způsobilo zmatek v řadách německých vojáků, prchajících směrem k Písku. Dokonce ještě dnes se občas neexistující most objevuje na mapách západních turistů, kteří se tudy neúspěšně snaží dostat na druhý břeh Vltavy. Torzo mostního pilíře je jako zajímavost přístupné z levého břehu od Albrechtické Hladné. U protějšího břehu řeky je při nižším stavu hladiny možné spatřit střechu další památky, betonové pevnůstky (ŘOP). Pochází z roku 1938, kdy byla budována tzv. Vltavská obranná linie. Pevnosti byly nedlouho po svém vzniku demolovány, na Vltavotýnsku se dochovaly pouze výjimečně. Tato byla zabetonována.
Doubravská Hladná
Do katastru obce náleží také Doubravská Hladná. Hladná je drobná osada rozdělená na čtyři části podle okolních vsí: Albrechtickou, Pašovickou, Hosteckou a Doubravskou. Albrechtická Hladná leží na levém břehu Vltavy, ostatní tři na břehu pravém.
Roztroušená, jakoby „pošumavská“ zástavba vytváří z Hladné velmi malebnou osadu. Historické prameny uvádí nejstarší zmínku o Hladné k roku 1461, kdy je zaznamenána jako Hlasná. Podle dr. Profouse vzniklo toto původní pojmenování z adj. „hlasná – zvučná“, což autor knihy Zmizelá Vltava Jan Čáka vztahuje k voroplavbě na Vltavě: plavci zde prý museli na sebe často volat – hlásit. Podle dr. Pletzera se však jedná o záměnu, název Hlasná náleží k obci Čejovice (dnešní Čihovice) u Týna nad Vltavou, kde význam „hlásit“ zosobňoval poddanskou povinnost nočních služeb a ostrahy hradu Týna nad Vltavou. První doložená zmínka by se tedy měla týkat až roku 1790, kdy je Hladná „oder Skladna“ uvedena jako součást panství Neznašov.
zdroj: Sudová, M. : Vltavotýnsko Krajem dvou řek. České Budějovice. Veduta 2010
z Chytilova adresáře 1915