Koloměřice

Koloměřice - historie

Koloměřice

Správní vývoj: Koloměřice (Kolomierschitz). 1850–1891 osada obce Chrášťany,

1891–1943 samostatná obec, 1943–1945 osada obce Chrášťany, 1945–13. 6. 1964 samostatná obec, od 14. 6. 1964 osada obce Chrášťany. Panství Týn nad Vltavou. Fara Chrášťany.

 

Nejstarší známky o obydlení lokality, v níž se dnes obec nachází, pochází již z pravěku. Přímo v Koloměřicích provedl vykopávky pedagog a spisovatel Václav Pekárek. Nalezl kamenné sekerky, úlomky bronzových náramků a jehlic, které dokazují, že zde žili lidé již v mladší době kamenné a později ještě v mladší době bronzové. Nálezy jsou uloženy ve sbírkách Městského muzea v Týně nad Vltavou, v Táboře a Písku.

Název Koloměřice svádí k domněnce, že vznikl ze spojení „měřit kola“, což se objevuje i v pověsti o císařovně Marii Terezii, které prý v Koloměřicích změřili zlámané kolo u kočáru. Původně se však ves nazývala Koliměřice, ve významu ves lidí Kolimírových.

První zmínka o vsi Koloměřice pochází z arcibiskupského urbáře z roku 1397. Koloměřice tehdy náležely k vltavotýnskému arcibiskupskému panství. Žili zde tito usedlíci: Bůzek, Kubec, Šimek, Pešek, Duchoň, Maršek (Mařek), Ondrášek, Hluma, Mirek, Šach (měl hospodu), Franěk, Ditrich, Pešek, Vácslav, Varmuš, Luhava, Otava, Šimon (Havel), Pešek, Svatoša, Rakeš, Mařek a rychtář Vaník. V Koloměřicích je k roku 1397 rovněž zmiňován jeden z osmi hajných, kteří měli na starosti lesní správu arcibiskupského majetku.

V roce 1601 je v Koloměřicích zaznamenáno 14 usedlostí. V roce 1780, po provedeném číslování, zde bylo již 21 domů s lány, 7 domků bez půdy, kovárna a pastouška.

Historii jednotlivých usedlostí a jejich obyvatel můžeme vysledovat z tereziánského katastru a berní ruly. Na č. 1 je k roku 1654 uveden J. Trs, v roce 1677 Václav Trs a v letech 1713–1721 Jakub Trs. Na č. 2 v letech 1654–1677 Jan Johánek, v letech 1713–1721 Václav Dědič. Č. 3 vlastnil roku 1654 Daniel Beneš, v roce 1677 Jan Beneš, v letech 1713– 1721 Vojtěch Beneš. Č. 4 měl v roce 1654 Řehoř Svaněk, roku 1677 Ondřej Svaněk, roku 1713 Ondřej Svaněk, v roce 1721 Jiří Jelínek. Na č. 5 byl v roce 1654 V. Červenka, roku 1677 Mat. Červenka, v letech 1713–1721 Jiří Červenka. Č. 6 vlastnil v roce 1654 Jan Maršík, po něm roku 1677 Ondřej Maršík, v letech 1713–1721 Ondřej Maršík. Na č. 7 byl roku 1654 Václav Hájíček, v roce 1677 Vít Hájíček, v letech 1713–1721 Prokop Hájíček. Č. 8: v roce 1654 Matěj Ondráček, roku 1677 Jiří Ondráček, 1713–1721 Pavel Blecha. Č. 9: roku 1654 Jan Machulín, roku 1677 Ondřej Machulín, 1713–1721 Lukáš Machulín. Č. 10: v roce 1654 V. Ochtáborský, roku 1677 Vávra Ochtáb, 1713 Ludmila Ochtábka, 1721 Tomáš Ochtáb. Na č. 11: roku 1654 Adam Bilinský, 1677 Ondřej Machulín, 1713 Jiří Bilinský, 1721 Martin Bilinský.

Obyvatelstvo vesnice velmi trpělo především vojenskými a válečnými událostmi. K roku 1739 je z Koloměřic znám případ, kdy si jistý mladík raději usekl prsty, aby nemusel na vojnu. Obec zasáhly především koaliční války v polovině 18. století. Po jejich konci v roce 1765 byl v Koloměřicích zaznamenán velmi žalostný stav hospodářství – zůstalo zachováno pouhých 5 gruntů s 42 obyvateli, z hospodářského zvířectva zde bylo jen 12 volů a 4 koně.

V letech 1771–1772 zasáhl Čechy po katastrofální neúrodě obilovin hladomor. Z Vltavotýnska byly nejvíce postiženými obcemi Bohunice, Smilovice, Záhoří a Koloměřice. Hladomoru a následným nemocem podlehlo celkem 80 osob.

Koloměřičtí poddaní měli robotní povinnost u dvora Jarošovice. Rolníci s párem koní dva dny v týdnu, s párem volů čtyři dny v týdnu. V době žní ještě musel každý sedlák poslat dalšího pomocníka na celý týden. Za práci dostávali potraviny a pivo.

V roce 1840 bylo v Koloměřicích 48 domů s 335 obyvateli, roku 1870 to již bylo 53 domů a 533 obyvatel. Po skončení vrchnostenské vlády připadly Koloměřice jako osada obce Chrášťany k nově vzniklému okresu Týn nad Vltavou.

Chytilův adresář nám k roku 1915 připomíná v obci hokynáře Josefa Hájíčka a Barboru  , hostince Josefa Dědiče a Františka Zunta, kováře Františka Kubouška, mlynáře Josefa Šafařovského (mlýn na Bílinském potoce východně od obce), obchod smíšeným zbožím Františka Maršíka a obecního sluhu (výjimečně žena) Marii Hájíčkovou. V čele obce stál starosta František Toman s dvěma radními Josefem Hájíčkem a Josefem Filipem, spolu s členy výboru: Františkem Hájíčkem, Václavem Kouckým, Janem Dědičem, Antonínem Zuntem, Františkem Zuzalíkem a Františkem Pekárkem – všichni jmenovaní byli rolníci.

Další válečné události postihly obec na počátku 20. století. Na frontách 1. světové války padli Josef Hájíček, Jan Frolián, František Frolián, Jan Matějka, Josef Písačka, … Trávníček, František Maršík, Josef Kabele , Matěj Pisingr a Josef Hájíček.

V roce 1923 byla založena obecní kronika, kronikářem byl zvolen František Trávníček z čp. 8. Kronika bohužel končí již válečným rokem 1938. Připomeňme si nejdůležitější události z tohoto zdroje: V listopadu roku 1923 byl zřízen usnesením obecního zastupitelstva sbor dobrovolných hasičů a zakoupena kombinovaná motorová stříkačka. Prvním velitelem byl zvolen Josef Michalec z čp. 22, náměstkem velitele František Suchan z čp. 12, členy výboru František Pekárek ml. a Fr. Pekárek st. z čp. 19, Josef Filip z čp. 52 a František Pisinger z čp. 36. O vznik sboru se dále zasloužili Josef Matějka, František Ťupa, Jan Petřík, František Šedivý, František Hájíček a další. Sbor zasahoval při prvním požáru 5. listopadu 1925 v Hostech, druhém v Dražíči 29. srpna 1926, třetím v Doubravě 18. října 1926.

V únoru 1929 se poprvé objevila úvaha o vystavění samostatné dvoutřídní školy, která by sloužila přímo koloměřickým žákům. O dva roky později, v červenci roku 1931, byla na toto téma svolána veřejná schůze. Občané zde mohli hlasovat, zda postavit dvoutřídní školu v Koloměřicích, nebo přispět na stavbu měšťanské školy v Chrášťanech. Většina občanů souhlasila se stavbou školy v Chrášťanech a stavba samostatné školy v Koloměřicích byla zamítnuta. Roku 1931 bylo poprvé uvažováno o elektrifikaci obce. Elektřina měla být přivedena ze schwarzenberské elektrárny na Novém mlýně na Vltavě. Elektrifikace se však občané dočkali až o deset let později.

V únoru 1938 zaznamenal kronikář, podobně jako ostatní kronikáři z Vltavotýnska, zvláštní přírodní úkaz – polární záři, z čehož lidé usuzovali na příchod těžkých časů. 24. září byla provedena mobilizace vojáků do věku 40 let. Z Koloměřic narukovalo 18 mužů. Kronikář zachytil, že koloměřičtí občané byli plni strachu z nadcházejícího válečného konfliktu, přesto byli odhodláni bránit hranice státu. 29. září po Mnichovské konferenci postoupila vláda Sudety Německu, tisíce uprchlíků bez majetku utíkalo do vnitrozemí. Od poloviny října se prováděla demobilizace, vojáci se vraceli domů. Tímto zápisem z počátku války koloměřická kronika končí.

Další zprávy pocházejí ze vzpomínek a pamětí koloměřického občana a bývalého starosty Františka Hájíčka. Během války zasáhly perzekuce také Koloměřice, byla zatčena rodina plukovníka Pisingera, která se do Koloměřic přistěhovala na začátku války. Pisingerovi byli deportováni do koncentračního tábora za ilegální činnost, paní Pisingerová v koncentračním táboře zemřela. Koloměřice se dočkaly osvobození 7. května, kdy do obce dorazila Rudá armáda.

Roku 1941 byla provedena elektrifikace obce. V témže roce vznikl z iniciativy mládeže a za pomoci hasičů ochotnický divadelní soubor. První kulisy si půjčili od ochotníků z Chrášťan. Činnost trvala do roku 1950. Z novodobějších zpráv ještě uveďme založení JZD 1. července 1957.

K památkám náleží vzácná návesní barokní kaple sv. Barbory z druhé poloviny 18. století, druhou mladší kapličku pak nalezneme pod silničním můstkem na břehu potoka, je zasvěcena, jak napovídá blízkost vodního toku, sv. Janu Nepomuckému.

Koloměřice se mohou pochlubit i významnou osobností – narodil se zde zasloužilý umělec, spisovatel, literární kritik a historik Václav Pekárek (12. 9. 1907 Koloměřice – 6. 10. 1982 Praha).

zdroj: Sudová, M. : Vltavotýnsko Krajem dvou řek. České Budějovice. Veduta 2010

 

z Chytilova adresáře 1915

KolomYice - historie